LUBOMÍR ZEIDLER

(18.3.1931 – 8.11.2003)

Mezi tmou a světlem

duchovní cesta malíře Lubomíra Zeidlera, žáka Mistra Otakara Solnaře

Motto: Listy ve spodní části stromu jsou husté a bujné, aby žádné světlo neproniklo a neosvětlilo cestu. Ale ničeho se neboj, protože já jsem cesta a světlo. A říkám Ti, že jak člověk stoupá stromem vzhůru, listy, jež blokují světlo, jsou stále řidší, takže je možné vidět čím dál jasněji. Ti, kdo chtějí vystoupat, se musí osvobodit od světa. Když se neosvobodíš od světa, zemřeš v temnotě.

Ta je kořenem stromu. Avšak osvobodíš – li se, pozvedneš se a dosáhneš světla, které je věčným životem ducha. (Z Evangelia milované společnice, z překladu svitků z Mrtvého moře od Jehanne de Quillan, 42:5)

Lubomír Zeidler chtěl být od mládí malířem. Toužil po akademickém vzdělání, výtvarnému řemeslu se učil v ateliéru Františka Muziky. Zkoušky na Akademii výtvarných umění sice složil, ale přijat nebyl. Zabránil mu v tom jeho sedlácký původ. A možná je to dobře. Do svých obrazů mohl totiž svobodně vkládat svoji duši. Po celý svůj život byl poctivým duchovním hledačem. Byl pokorný, ale zároveň oddaný pravdě, tvrdě pracující a nesmlouvavý. Nesnášel líbivé řeči a stál pevně nohama na zemi. Na své okolí často působil jako podivín. Po revoluci se mu sousedi v rodné vesnici smáli, když se snažil vlastníma rukama dát dohromady navrácený les. Vysazoval malé stromky, byly jako jeho děti. Rady přitom slýchával od svého otce Antonína, který se dožil požehnaného věku devadesáti osmi let.

Cílem a smyslem jeho života byla duchovní cesta. Patřil k žákům Otakara Solnaře, pana Mistra, na nějž jeho žáci s láskou dodnes vzpomínají. Byl to právě on, kdo Lubomíra přivedl na cestu ke světlu. Před listopadem neexistovala žádná duchovní literatura a duchovní hledání v této době neslo nádech dobrodružství. Vědění bylo hermeticky uzavřené a ne každému byl umožněn přístup. Lubomír opisoval knihy na psacím stroji, často v několika kopiích. V té době jsem listovala od kopíráku namodralým Weifurterovým Ohnivým keřem, Mystickým slabikářem, díly Mistra Kerninga a dalších zakázaných autorů. Tarotové karty také neexistovaly, sobě a dalším spolupocestným na duchovní cestě je prostě namaloval. Památný balíček podlepený žolíkovými kartami mám dodnes v knihovně hned vedle Oshova tarotu.

Duchovní cesta není vždy cestička umetená, říkával. Zažíval v životě i krušné chvíle, samotu, smutky. Zvládal je díky silnému propojení s rovinou Ducha. A snad jsou i připomínkou toho, že duchovní cesta nemusí být jen o prozářených dnech, ale i o pustině a prázdnotě, kterou musíme projít, abychom se ke světlu dostali. Některé malby nás vedou terénem tmavým, terénem, kdy nás křtí voda, oheň, terénem, kde zažíváme smrt našeho ega. V dalších už je naděje a světlo.

O svých niterných prožitcích a komunikaci s rovinou Ducha nikdy ale nemluvil. Říkal, že se to nedělá a ani dělat nemá. Jen párkrát zmínil, že má na to malování pomocníky. Skromnost mu byla vlastní i tady. Snad by dnes ocenil, že právě jeho malba dotváří Dyerovu Proměnu, knihu, která hovoří jazykem srozumitelným pro všechny, a která nás provází vnitřním přerodem a vede nás ke smyslu našeho života.

 

Hanka Zeidlerová Němcová